Docela zvláštní je, že dnes dokáži přesně říct, kdy jsem začal opravdu sbírat lepenkové jízdenky. Jako první jízdenku sbírky jsem získal vlevo uvedenou vstupenku na výstavu Když v Boskovicích jezdila pára 10.9.2002. Ta ve mně probudila vzpomínky na staré časy a »dřevěné jízdenky«, které za mého dětství (aspoň co si pamatuji) vydávali v Adamově už pouze výpravčí - večer a jen v pokladně Adamov 03. přišly na řadu dobře uložené kartónky, se kterými jsem si hrál v dětství a poté přetrvaly v hloubi skříně a menší či větší sbírky a jednotlivé jízdenky od příbuzných, kamarádů a přátel, kteří jsou uvedeni v seznamu pod heslem Díky. První zahraniční jízdenky jsem získal výměnou s Milanem Ducháčkem, který mě v počátcích sbírky několikrát poradil či pomohl. Velkou část mé sbírky a pravděpodobně nejrozmanitější skupinu československých stanic tvoří dar od Františka Nováka z Čerčan, který mně věnoval téměř polovinu své někdejší sbírky, což tvořilo igelitovou tašku plnou jízdenek.

Později jsem začal většinu jízdenek získávat od zaměstnanců drah, z účetnictví firem, na inzerát, ze starého papíru, od rozličných dárců a v zahraničí, tam, kde lepenky stále používají. Velkým přínosem byly stránky Andreje Orlova z Moskvy, který mně umožnil pomocí guestbooku na nich seznámit se s několika dalšími sběrateli Edmonsonových jízdenek z celého světa. Některé skutečně zajímavé jízdenky jsem sehnal v brněnských a pražských vetešnictvích a antikvariátech po celé republice, zapadlé na nádražích či na těch nejneuvěřitelnějších místech. Jednu jízdenku jsem našel o půl jedné ráno na návsi v Tuřanech - okrajové čtvrti Brna, kudy nikdy nejezdil vlak (rychlíkový příplatek z Písku), další našel kamarád na sedadle ve vlaku čtyři roky po skončení platnosti kartónků v ČR nebo jinde v bedně na posyp nástupišť. Mám také jízdenky z vyhořelého motoráku, z nákladové rampy, od žáků ze ZŠ (v roce 2004), přířezy ještě nepotištěné z tiskárny, částečně zničené jízdenky z výtvarného kroužku, ze skautských i pionýrských oddílů, dokonce i jízdenky z popelnice.

Mým nejbližším cílem je dosažení jízdenek ze všech stanic na trati 260, na níž bydlím (což by nemuselo být tak obtížné, většinu stanic samozřejmě již mám, oříškem však bude v roce 1960 zrušená zastávka Brno - Obřany a zastávky Svitavy - Lačnov, Svitavy - Lány a Semanín, ve kterých se patrně jízdenky nevydávají už hodně dlouho), cílem vzdálenějším pak sehnat jízdenky z maximálního počtu československých stanic (v ideálním případě ze všech). Cílem nedosažitelným je nakonec získat jízdenky ze všech stanic na celém světě :-) Nebo aspoň ze všech zemí, kam vynález pana Edmonsona zasáhl. Pokud tedy máte doma zapomenuté a nepotřebné jízdenky, dovolím si vás poprosit - zkuste oprášit zašlé krabice na půdě nebo sáhnout do starého papíru a zaslat je na moji adresu. Každou zapíši do počítače a uložím tak, že bude i do budoucna mít svůj smysl - stane se součástí rozmanité sbírky, která jako celek potěší oko i duši.